Drazí bratři a sestry, jak vidíte, je dnes dopoledne s námi Jeho Svatost katolikos Karenin II., nejvyšší katolikos všech Arménů, doprovázený významnou delegací. Znovu připomínám svou radost, která mi byla dopřána, že jsem ho dnes ráno mohl přijmout. Jeho dnešní přítomnost v nás oživuje naději na plnou jednotu všech křesťanů. Rád využívám této příležitosti, abych mu poděkoval za přijetí, jakého se dostalo nedávno v Arménii mému kardinálu státnímu sekretáři. Je mi potěšením vzpomenout také na nezapomenutelnou návštěvu, kterou katolikos vykonal v Římě v roce 2000 brzy po svém zvolení. Když se s ním můj milovaný předchůdce Jan Pavel II. sešel, předal mu významnou relikvii svatého Řehoře Iluminátora a pak se odebral do Arménie, aby mu oplatil jeho návštěvu.

Je známé úsilí, které apoštolská arménská církev vyvíjí pro ekumenický dialog, a jsem si jist, že také tato návštěva ctihodného nejvyššího patriarchy a katolika všech Arménů přispěje k zintenzivnění vztahů bratrského přátelství, které poutá naše církve. Tyto dny bezprostřední přípravy na slavnost Letnic nás podněcují, abychom oživili naději na pomoc Ducha Svatého a abychom pokročili na cestě ekumenismu. Máme jistotu, že Pán Ježíš nás nikdy neopouští při hledání jednoty, protože jeho Duch je ustavičně činný, aby podporoval naše úsilí o překonání rozdělení a zacelení všech trhlin v živé tkáni Církve.

Právě toto Ježíš slíbil učedníkům v posledních dnech svého pozemského poslání, jak jsme slyšeli v úryvku evangelia: ujistil je přítomností Ducha Svatého, kterého pošle, aby jim dále dával pociťovat jeho přítomnost (srov. Jan 14,16Đ17). Tento slib se stal skutečností, když po zmrtvýchvstání Ježíš vstoupil do Večeřadla a pozdravil učedníky slovy: ×Pokoj vámŇ a pak na ně dechl a řekl: ×Přijměte Ducha SvatéhoŇ (Jan 20,22). Dal jim moc odpouštět hříchy. Duch Svatý se tedy zjevuje jako moc odpouštět hříchy a obnovit naše srdce a náš život; a tak obnovuje zemi a tvoří jednotu tam, kde bylo rozdělení. Pak o slavnosti Letnic se Duch Svatý ukazuje v jiných znameních: skrze znamení silného větru, ohnivých jazyků a apoštolové hovoří ve všech jazycích. To je znamení, že babylonské zmatení, plod pýchy, která lidi rozděluje, je překonáno Duchem, který je láska a který dává jednotu v různosti. Od prvního okamžiku své existence hovoří Církev všemi jazyky díky síle Ducha Svatého a síle ohnivých jazyků Đ a žije ve všech kulturách, neničí nic z rozličných darů, různých charismat, ale všechno shromažďuje ve velké nové jednotě, která smiřuje: jednotě v různosti.

Duch Svatý, který je věčná láska, pouto jednoty v Trojici, sjednocuje silou božské lásky rozptýlené lidi a tvoří tak mnohotvárné a velké společenství Církve na celém světě. Ve dnech po nanebevstoupení Páně až do neděle Letnic byli učedníci s Marií sjednoceni v modlitbě ve Večeřadle. Věděli, že sami od sebe nemohou vytvořit a organizovat Církev. Církev se musí zrodit a zorganizovat z božské iniciativy, není to náš výtvor, nýbrž dar Boží. A pouze tak také vytváří jednotu, jednotu, která musí růst. Církev ve všech dobách Đ a zvláště v těchto devíti dnech mezi Nanebevstoupením a Letnicemi Đ se duchovně sjednocuje ve Večeřadle s apoštoly a s Marií, aby ustavičně naléhavě prosila o vylití Ducha Svatého. Podpořena jeho mocným dechem bude pak schopná hlásat evangelium až na konec světa.

To je důvod, proč i přes všechny těžkosti a rozdělení nemohou křesťané rezignovat, ani ustoupit, ani podlehnout bezútěšnosti. To od nás vyžaduje Pán: vytrvat v modlitbě, abychom udržovali živý plamen víry, lásky a naděje, kterým se živí úsilí o plnou jednotu: Ut unum sint! Đ říká Pán. A tato Kristova výzva zaznívá stále v našem srdci; to je výzva, kterou jsem mohl vyslat při své poslední apoštolské návštěvě ve Spojených státech, kde jsem zdůraznil ústřední význam modlitby v ekumenickém hnutí. V této době globalizace a současně rozdrobení ×bez modlitby by ekumenické struktury a programy byly zbaveny svého srdce a své dušeŇ (Ekumenické setkání v kostele sv. Josefa v New Yorku 18. dubna 2008). Vzdávejme díky Pánu za to, co bylo dosaženo v ekumenickém dialogu díky působení Ducha Svatého; 
buďme učenliví v naslouchání jeho hlasu, aby naše srdce, naplněná nadějí, postupovala bez ustání na cestě, která vede k plnému společenství všech Kristových učedníků.

Svatý Pavel v listě Galatským připomíná, že ×plodem Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, ochota, dobrota, věrnost, mírnost, sebeovládáníŇ (5,22Đ23).

To jsou dary Ducha Svatého, které vyprošujeme dnes také my pro všechny křesťany, aby ve společné a velkodušné službě evangeliu byli ve světě znamením Boží lásky k lidstvu. Obraťme s důvěrou svůj pohled k Marii, svatyni Ducha Svatého, a skrze ni prosme: ×Přijď, Duchu Svatý, naplň srdce svých věřících a zapal v nich oheň své lásky.Ň Amen!

Ve třetím čtení 8. neděle během roku jsme slyšeli úryvek z Matoušova evangelia, který se už dlouho nedostal ke slovu, protože tato neděle spadá do období, ve kterém velmi často musela ustoupit velikonočním dnům. Slyšíme v něm závažná slova z Ježíšova kázání na hoře.

Morální maximy, které Boží Syn vytyčuje ve své velké nástupní Horské řeči, nejsou nějaká doporučení určená jen vybraným zájemcům nebo osobám zasvěceného života. Jsou to nejmoudřejší zásady, jimiž se mají řídit jednotlivci i společnost, aby jejich způsob života a jejich soužití odpovídalo jejich Bohem stvořené přirozenosti a bylo skutečně šťastné a požehnané. Celá současná společenská praxe je však ve skutečnosti přesným opakem toho, co vyhlásil Pán ve svém Horském kázání. Jen zkuste vzít do rukou Matoušovo evangelium, přečtěte si pátou a šestou kapitolu a porovnejte větu po větě se současnou praxí.

Blahoslavenství jsou dnešním lidem spíše pro smích jako zcela absurdní výroky. Zatímco Pán zdůrazňuje, že z Božího zákona se nesmí ztratit ani čárka, lidé s ním nakládají zcela libovolně, jak jim to právě vyhovuje. Na Boží přikázání, které ukládá, abychom život bližního měli všichni v úctě v myšlenkách i skutcích, odpovídá dnešní člověk svými vlastními zákony, které legalizují masové vraždy bezbranných dětí i starců. Za své svrchované právo prohlašuje člověk, aby nebyl omezován v ničem, co šesté a deváté přikázání pokládá za hrubou urážku Stvořitele i lidské 
důstojnosti. Úzkostlivá péče o tělo a ×shromažďování do stodolŇ je dnes podstatnou náplní a smyslem lidského života.

Lidé se vždy proviňovali proti Božímu zákonu, ale snad nikdy nebyl jejich vzdor proti evangeliu tak otevřený, sebevědomý, přímo manifestačně programový. Stále více se prosazuje situace, že tato zpohanštělá společnost už ani nestrpí jakoukoliv výtku na toto téma.

Jestliže však se ve společnosti vytvoří životní styl, který je přímo v diametrálním rozporu se slovy evangelia, pak je třeba neúnavně troubit na poplach, a to nikoliv jen proto, že taková společnost na sebe svolává Boží hněv, ale především proto, že taková společnost i bez Božího trestu sama sobě chystá neodvratnou záhubu. Každopádně je to společnost bez perspektiv a bez vyhlídek a také je to společnost bez skutečných spolehlivých a důvěryhodných vůdců.

Každý, kdo jen trochu vnímá dění kolem sebe, musí vidět a slyšet, že to ve stavbě této společnosti povážlivě praská. A praská to v místech, na která by především mělo být spolehnutí, jako je např. bezpečnost a péče o zdraví slabých a nemocných. To, že se daří jakž takž zacelovat stále nové trhliny, není samo o sobě žádnou zárukou, že tuto pře-exponovanou společnost nemůže kdykoliv postihnout řetězová reakce katastrofálních selhání, podobná náhlému zhroucení energetické sítě, kterou už některé země zažily.

Je neklamným důkazem úpadku společnosti, když si přestane vážit své základní buňky, přirozeného prostředí stabilní rodiny jakožto jediného místa, kde se rodí a utváří lidský život, kde se do lidského srdce účinně zasévají a kde mohou dozrávat podstatné lidské vlastnosti. Není pak divu, když právě pod povrchním zdáním společnosti, která si jako nikdy předtím ×naplno užívá životaŇ, se objevuje nebývalé množství individuálních i společenských patologických jevů, které jsou příznakem nikoliv vzkvétající, ale degenerované společnosti, která v sobě dusí a ničí základní předpoklady společenského soužití. Úměrně s tím, jak se společnost smiřuje s pošlapáváním přirozeného mravního zákona a nejrůznějším způsobem podporuje bujení lidského sobectví, smiřuje se s vymíráním základních lidských kvalit, jako je vědomí mravní odpovědnosti a spolehlivosti a schopnosti a ochoty k oběti pro druhé.

Kde se ztratila úcta k Bohu, vytratí se brzy i úcta k člověku a vůbec k celému stvoření. Ani po tragických zkušenostech minulého století nedošlo k žádnému zásadnímu obratu. Společnost se nevrátila k Bohu, ale opět spoléhá jen sama na sebe. Domnívala se, že se všechno napraví, když si vytvoří svou Chartu lidských práv. Jak je však možno očekávat, že bude mít v úctě taková lidská ustanovení ten, kdo nemá v úctě Nejvyššího a jeho moudrá přikázání?

Mezi lidská práva zakotvená v Chartě se nedostalo to nejpodstatnější: právo člověka na lásku. Láska patří k nejzákladnějším lidským potřebám. Protože každý člověk Đ jakožto Bohem k jeho podobě stvořené jedinečné dílo Đ má svou nezrušitelnou důstojnost, je hodný úcty a je také hodný lásky.

Všechna Boží přikázání se dají zredukovat na jedno jediné: a to je přikázání lásky.

Nejvyšší zákonodárce může takový svůj zákon vyhlásit plným právem, protože to je také nejvyšší zákon, kterým se sám řídí. Řídí se jím nikoliv jako odněkud zvenčí uloženým, nýbrž jako vlastní podstatou.

Kdyby mezi lidmi panovala láska a vzájemná úcta, žádné charty by nebylo zapotřebí, protože by ani nedocházelo k tomu, že by jeden druhému upíral jeho práva. Ovšem jestliže se místo lásky a vzájemné úcty zahnízdí v srdcích lidí bezohledné sobectví, pak ani vyhlášená Charta práv nepřinese řešení, jak to vidíme konkrétně v případě bezohledného, doslova masového zabíjení nenarozených dětí.

Když budeme naopak hledat jednoho společného jmenovatele životních zásad a praxe současného světa, dospějeme k jednomu pojmu, a tím je zákonem chráněné sobectví. Zdá se přímo neuvěřitelné, že se tak děje na kontinentě, který byl skrz naskrz křesťanský, ale který se od této své minulosti tak zásadně odvrací, že se stydí k ní oficiálně přiznat.

Kdybychom chtěli vystopovat, jak se může společnost ve svých základních životních postojích a zásadách otočit o 180ˇ, zjistili bychom, že se tak děje po malých krůčcích, na jejichž začátku je vždy ztráta úcty ke zdrojům a představitelům základních životních hodnot. Je to postupné hromadění malých ×výjimekŇ, drobných ×až naŇ a ×aleŇ. Při postupném ×ulamováníŇ zdánlivě okrajových a nepodstatných otázek, které přinášejí určité zdánlivé výhody, nutně dojde nakonec i na podstatné a zásadní ×jádroŇ, a proces zneuznání pravd evangelia se stane nevratným. Aniž si to postižení uvědomují, úměrně s tím, jak se zmenšuje jejich úcta k Boží autoritě, roste jejich respekt k autoritě Božího Nepřítele a jeho nastrčených spojenců.

Když se ďáblu poprvé podařilo nahlodat u prvních lidí jejich úctu k Bohu ve svůj prospěch (×nevěřte Bohu, věřte mněŇ), poznali katastrofální důsledky takřka bezprostředně. Ale jestliže tyto důsledky ihned nepocítí, ale naopak mají dojem, že si polepšili, jak je tomu nyní, je každý takový posun v úctě nebezpečný precedens k dalším posunům, které nakonec nabývají povážlivých rozměrů. Náš Nepřítel to velice dobře ví, a proto se všemožně snaží, aby naši úctu k Pánu vytrvale nahlodával a odrazoval nás od jejích projevů.

Opravdovou úctu k Nejvyššímu a jeho Slovu si musíme proto střežit a prohlubovat ji nejen proto, že ji Nejvyšší zasluhuje, ale i proto, že je to v našem osobním zájmu, protože na stupni této naší úcty závisí i naše láska, naše důvěra a naše vytrvalá věrnost. Zdrojem naší úcty k Pánu je soustavné poznávání jeho vznešenosti, svatosti a jeho lásky a její každodenní potravou jsou vytrvalé, přesvědčené a uvědomělé projevy a úkony této úcty.

Jestliže k někomu chováme opravdovou úctu, kde více musíme dbát na tuto úctu a podle ní řídit všechno své konání než při osobním styku s ním? V této souvislosti nás musí naplňovat oprávněnými starostmi smutná skutečnost, když jsme svědky zřetelné ztráty úcty a jejích projevů právě v osobním styku věřících s jejich nejsvětějším a nejvyšším Pánem a Bohem, přítomným pod svátostnými způsobami.

Že takové starosti a obavy nejsou planým výmyslem, poznáváme z toho, že se tento pokles úcty projevuje také prakticky v tom, jak přibývá křesťanů, kteří postupně akceptují a přejímají do svého způsobu života od současné zpohanštělé společnosti její názory, postoje a obyčeje a vzdalují se bez velkých výčitek svědomí od nezrušitelných zásad evangelia. Z toho je zřejmé, že proces eroze, který za poslední staletí vykonal své zhoubné sekularizační dílo na kdysi zcela křesťanských národech, zaměřil se nyní na ty zbytky, kterým jejich předkové ještě stačili předat poklad víry.

Důsledná obnova eucharistické úcty je proto conditio sine qua non pro opravdový návrat k životu podle víry. Toho si byl velmi dobře vědom Jan Pavel II. a důrazně nás vyzýval k obnově této úcty ve své poslední encyklice Ecclesia de Eucharistia a navazujících materiálech, jako je Redemtionis sacramentum a další. Jejich skutečný ohlas však bohužel zdaleka neodpovídá jejich naléhavosti, což je velmi povážlivé.

Zamyšlení nad liturgickými texty
dnešní neděle

Božský Mistr pokračuje na hoře blahoslavenství ve vyhlašování programu svého království. Neměl bys scházet mezi jeho posluchači. Jeho slova nejsou žádné nadnesené sliby, jak tomu bývá u nastupujících pozemských vládců. Nemluví o tom, co snad jednou bude, nýbrž o tom, co už nyní konkrétně existuje. U něho máš zajištěno to, co ti žádný vladař ani státník nemůže slíbit: že nebudeš v jeho království ztracený v nepřehledném zástupu jeho poddaných, ale budeš předmětem zvláštní, zcela osobní péče vševědoucího a všemohoucího Krále. Soustřeď se proto na jeho slovo, aby ti neuniklo nic důležitého.

Začíná důležitou radou, která je také vážným varováním: Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům, neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat. K jednomu se přidá a druhým pohrdne. Takové je naše srdce. Jestliže najde velké zalíbení v jednom, pro druhého už v něm nezbude místa. Jako příklad nepravého boha, který především aspiruje na to, aby si zcela podrobil tvé srdce, jmenuje mamon. Je to stupňující se a zotročující dychtění po majetku. Ale není to jediná modla, které lidé staví své oltáře, aby se jim klaněli, přilnuli k nim a aby pak pohrdli Tím, který je jediný původce a dárce všeho dobrého.

Nevidíš to názorně na většině lidí, kteří tě dnes obklopují? Protože přilnuli k mamonu, pohrdli svým dobrým a starostlivým Otcem. Zdá se jim, že pro ně není nic důležitějšího než si dělat starosti, co budou jíst a jak se budou odívat. Budují si chrámy Mamonu a v nich se klanějí svým modlám a sobě samým. Aby vyhověli svým bohům, jednají nešetrně a bezohledně i s jediným světem, který jim svěřil nebeský Otec, aby ho spravovali k dobru a blahu všech. To je onen způsob, jakým se chovají pohané. Zaměnili řád věcí. Jídlo je jim dražší než život, oděv vzácnější než tělo. Proto tak úzkostlivě pečují a hromadí statky, které jim však místo radosti působí stále větší starosti.

Ale Bůh tě nestvořil pro starosti a úzkosti, ale pro štěstí a radost. Jestliže se postaral o trávu a o vrabce, postaral se i o tebe. Jen se rozhlédni po stvořeném světě, který ti Pán představuje. Existuje již miliardy let, je plodem úžasného řádu a obdivuhodné rovnováhy, tedy spravedlnosti, v níž se každému dostává toho, co ke své existenci potřebuje, takže nikdo nepotřebuje nic hromadit na úkor druhého.

Člověk je zde na zemi jediný tvor, který je schopen poznávat a ocenit tuto moudrost a dobrotivost Stvořitele. Starostlivá péče milující matky o dítě a její dojemná obětavost je jen slabým odleskem péče, s jakou nebeský Otec pečuje o každé své dítě. Co je bláhovějšího a tragičtějšího než pohrdnout takovým Otcem?

Tvé starosti mají mít úplně jiný cíl: máš hledat pro sebe i pro druhé toto království a jeho spravedlnost. Co tedy znamená hledat jeho království? To znamená poznávat jeho moudrý řád, který jako dobrý Otec vložil do svého díla i do tvého srdce, abys tento řád obdivoval, aby tě naplňoval úctou k jeho Původci, a tato úcta aby ti působila radost a potěšení, že můžeš jeho řád ocenit a přijímat nikoli z donucení a nezbytnosti, ale z hlubokého přesvědčení a vděčné lásky a abys také poznával a obdivoval místo, které ve svém díle a ve svém království podle své nejvyšší moudrosti a nejvyšší lásky přisoudil tobě.

Rady a přikázání, která slyšíš z Ježíšových úst, jsou plodem stejné moudrosti, jaká od počátku spravuje celé tobě známé i neznámé stvoření. Chce ti jimi dát podíl na svém božském kralování. Není pro tebe největší ctí, když tě Král pozvedá z postavení pouhého tvora do role uvědomělého a svobodného služebníka a správce?

Není to důsledek Boží necitelnosti a nezájmu o člověka, že je tolik bídy a nouze mezi lidmi. Je to důsledek toho, že je příliš mnoho těch, kteří začali jednat jako pohané, myslí jen na sebe a přestali hledat spravedlnost. Propast mezi světem bohatých a chudých nevytvořil Bůh, ale sám člověk. Pohrdl moudrým řádem, který mu stanovil Bůh, a začal se spoléhat na sebe, na své sebestředné a sobecké sklony.

Je spravedlivé, aby ses úzkostlivě staral, co budeš zítra jíst a čím se budeš odívat, a shromažďoval jen pro sebe, když už dnes je kolem tebe tolik nahých, kteří umírají hlady? Napodobíš-li svou velkodušnou štědrostí svého nebeského Otce, jak bys mohl pochybovat o tom, že On bude k tobě mnohem štědřejší než ty k bližním? Jestliže jsi dostal život, aniž jsi o něho prosil, jak by ti nedal to, co k životu potřebuješ?

Prosíme tě, Pane, dej, ať svět uzná tvůj řád a dojde pokoje.⁽¹⁾

(1) Vstupní modlitba

1. čtení Đ Iz 49,14Đ15

Sión říká: ×Hospodin mě opustil, Pán na mě zapomněl.Ň

Copak může zapomenout žena na své nemluvně, není jí líto plodu vlastního těla?

I kdyby ona zapomněla, já přece na tebe nezapomenu!

2. čtení Đ 1 Kor 4,1Đ5

Ať se každý na nás dívá jako na Kristovy služebníky a správce Božích tajemství. A když tedy někdo něco spravuje, požaduje se ovšem od něho, aby na něj bylo spolehnutí.

Mně na tom pramálo záleží, abych byl posuzován od vás nebo od nějakého jiného lidského soudu. Ale ani já sám sebe neposuzuji. Moje svědomí mně sice nic nevyčítá, ale tím ještě nejsem ospravedlněn. Úsudek o mně patří Pánu.

Proto nic nesuďte předčasně, než přijde Pán. On také vynese na světlo věci, které jsou dosud ukryty v temnotách, a učiní, že bude zřejmé, jaké měl kdo úmysly. A teprve tehdy může každý dostat od Boha chválu.

Evangelium Đ Mt 6,24Đ34

Ježíš řekl svým učedníkům: ×Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Buď jednoho bude zanedbávat a druhého milovat, nebo se bude prvního držet a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.

Proto vám říkám: Nedělejte si starosti o svůj život, co budete jíst (nebo co budete pít), ani o své tělo, do čeho se budete oblékat. Což není život víc než jídlo a tělo víc ne-ž šaty? Podívejte se na ptáky: Nesejí ani ne-žnou ani neshromažďují do stodol, a váš nebeský otec je živí. Copak nejste o mnoho cennější než oni?

Kdo z vás si může svou starostlivostí prodloužit život o jedinou chvilku?

A proč si děláte starosti o svoje oblečení? Pozorujte polní lilie, jak rostou: nelopotí se, nepředou Đ říkám vám: Ani Šalamoun v celé své nádheře nebyl tak oblečen jako jedna z nich! Jestliže tak Bůh obléká polní trávu, která dnes je a zítra se hodí do pece, čím spíše vás, malověrní!

Nedělejte si proto starosti a neříkejte: Co budeme jíst? nebo: Co budeme pít? nebo: Do čeho se oblékneme? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Nejprve tedy hledejte (jeho) království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno.

Nedělejte si proto starosti o zítřek, vždyť zítřek bude mít své vlastní starosti. Každý den má dost svého trápení.Ň

Již dávní církevní Otcové vyzývali věřící, aby se setkávali s Pánem ×cum amore et timoreŇ Đ s láskou a úctou. Od počátku hledali pastýři a teologové nejpřiměřenější způsob přijímání Těla Páně. Biskup Athanasius Schneider z Karagandy v Kazachstánu prozkoumal podrobně tuto otázku a výsledky popsal v knížce Dominus Est. Vatikán reagoval na výroky biskupa s mimořádnou pozorností. Následující článek je shrnutím jeho historicko-liturgických poznámek k obřadu svatého přijímání a byl zveřejněn v italském vydání LŐ Osservatore Romano.

Velký papež Jan Pavel II. zanechal ve své poslední encyklice Ecclesia de Eucharistia plamennou výzvu, která zní jako jeho závěť: Přikládáme-li Eucharistii veškerou důležitost, jakou zasluhuje, a dbáme-li s veškerou péčí, abychom neoslabovali některý její rozměr a požadavek, a ukazujeme, že jsme si opravdu vědomi velikosti tohoto daru, É není nebezpečí, že by se při péči o toto tajemství přehánělo (61). Velikost vědomí eucharistického tajemství se projevuje zvláště v tom, jak se Tělo Páně rozděluje a přijímá.

Vývoj vnějších 
vyjadřovacích forem

Protože Církev si byla vědoma velikosti okamžiku svatého přijímání, hledala ve své dvoutisícileté tradici rituální výraz, který by nejdokonalejším způsobem dosvědčoval její víru, její lásku a její úctu. To můžeme konstatovat minimálně od šestého století, kdy Církev v průběhu svého organického vývoje začala vkládat Nejsvětější Svátost přímo do úst. Dokládá to životopis svatého papeže Řehoře Velikého (590Đ604) ⁽¹⁾ a pokyn téhož papeže ⁽²⁾. Synoda v Cordobě v roce 839 odsoudila sektu tzv. casiánů, kteří odmítali přijímat svatou hostii přímo do úst ⁽³⁾. Pak to byla synoda v Rouenu v roce 787, která potvrdila normu udělovat svaté přijímání přímo do úst a pohrozila suspensí všem duchovním, kteří udělují svaté přijímání na ruku ⁽⁴⁾. Na Západě se v klášterech již v 6. století prosadil způsob podávání svaté hostie do úst (např. v klášterech sv. Kolumbána). ⁽⁵⁾ V 10. a 11. století se tato forma ještě více rozšířila. ⁽⁶⁾

Na konci patristického období byla praxe přijímání do úst všeobecně rozšířená a samozřejmá. Tento organický vývoj byl plodem spirituality a eucharistické úcty v období církevních Otců. Církev jak na Východě, tak na Západě cítila v obdivuhodné shodě naléhavost podávat svaté přijímání laikům přímo do úst. Známý liturgista J. A. Jungmann prohlásil, že podávání svatého přijímání do úst odstraňuje hned několik starostí: že věřící musí mít čistě umyté ruce, a ještě větší starost, jak očistit ruce po svatém přijímání, aby žádná částečka posvěceného Chleba nepřišla nazmar. Rouška k svatému přijímání a pozdější patena jen dokládají tuto stupňující se starostlivost o eucharistickou svátost.

×Neobrátíte-li se 
a nebudete-li jako děti...Ň

Papež Jan Pavel II. učí v encyklice Ecclesia de Eucharistia: V návaznosti na tento vznešený smysl pro tajemství pochopíme, jak se víra v eucharistické tajemství vyjadřovala v dějinách nejen vnitřním postojem zbožnosti, ale také řadou vnějších projevů... (49). Postoj, který je s tímto darem nejvíce v souladu, je postoj ochoty přijmout, postoj pokory setníka, postoj dát se krmit, tedy postoj dítěte. Kristovo slovo, které nás zve, abychom Boží království přijímali jako děti (Lk 18,17), může najít překrásné znázornění a působivý postoj přijímat svaté přijímání na kolenou a do úst.

Papež Jan Pavel II. zdůrazňuje vnější formu vyjádření úcty k eucharistickému Chlebu: I když pojetí ×hostinyŇ vnuká důvěrnost, Církev nikdy nepodlehla pokušení banalizovat tuto ×důvěrnou známostŇ se svým Ženichem a nezapomněla, že je také jejím Pánem a že ×hostinaŇ zůstává hostinou obětní, poznamenanou krví na Golgotě. ... Eucharistická hostina je opravdu posvátná hostina, při níž prostota znamení skrývá hlubiny Boží svatosti: O Sacrum convivium, in quo Christus sumitur! Chléb, který je lámán na našich oltářích a který je nám předkládán jako poutníkům na cestách, je panis angelorum, chléb andělů, k němuž nelze přistupovat jinak než s pokorou setníka z evangelia (48).

Postoj dítěte je nejsprávnější a nejhlubší postoj, jaký může křesťan zaujmout před svým Vykupitelem, který ho svým Tělem a Krví živí, jak to vyjadřuje následující výrok svatého Klementa Alexandrijského: Slovo je pro dítě vším: otcem, matkou, vychovatelem, živitelem. ×Jezte,Ň říká, ×moje tělo a pijte moji krev!Ň....Ó, neuvěřitelné tajemství. ⁽⁷⁾

Jinou úvahu nabízí vyprávění o povolání proroka Ezechiela. Ezechiel obdrží Boží slovo symbolicky přímo do úst: ×ČOtevři ústa a jez, co tam vložím.Ç Đ A viděl jsem ke mně nataženou ruku, která držela svitek... Otevřel jsem ústa a on mi dal požít tento svitek. Jedl jsem a byl v mých ústech jako medŇ (Ez 2,8Đ9; 3,2Đ3). Ve svatém přijímání se nám podává Slovo, které se stalo Tělem, pokrmem pro maličké, pro nás děti. Když se tedy blížíme k svatému přijímání, můžeme si připomenout ono prorokovo gesto. Kristus nás opravdu živí ve svatém přijímání svým Tělem a svou Krví, což se v patristice přirovnává ke kojení z mateřského prsu, jak to výmluvně říká svatý Jan Chryzostom: Skrze toto eucharistické tajemství spojuje se Kristus s každým křesťanem a ty, které stvořil, živí sám sebou a nesvěřuje tuto stravu nikomu jinému. Nevidíte, s jakým elánem novorozeně přitiskne své rty na matčiny prsy? Také my se přibližujme k prsu s tímto svatým nápojem s takovou horoucností, ba s ještě větší než kojenec. ⁽⁸⁾

Biblický symbol klanění

Typický projev klanění je biblické gesto pokleknutí, které je praktikováno od dob prvních křesťanů. Pro Tertuliána, který žil mezi 2. a 3. stoletím, je nejvyšší formou modlitby klanění, které se musí vyjádřit tak, že klečíme:

Všichni andělé, každý tvor, každé krotké i divoké zvíře pokleká na kolena. ⁽⁹⁾ Svatý Augustin vyslovil varování, že totiž věřící se dopouštějí hříchu, když se eucharistickému Tělu Páně při jeho přijímání neklanějí: Nikdo ať nejí toto tělo dříve, než se v úctě poklonil. Hřešíme, když se neklaníme. ⁽¹⁰⁾ V jednom starém obřadu svatého přijímání v liturgické tradici koptické církve se praví: Všichni se mají poklonit až k zemi, ať už velcí nebo malí, a tak začíná rozdělování svatého přijímání. ⁽¹¹⁾ Podle mystagogických katechezí, které se připisují svatému Cyrilu Jeruzalémskému, musí věřící přijímat svaté přijímání s pokorou a úctou: Nenatahuj ruce, ale přibližuj se ke kalichu Krve Kristovy v postoji klanění a úcty. ⁽¹²⁾ Svatý Jan Chryzostom vyzývá všechny, kteří se blíží k Pánovu eucharistickému Tělu, aby napodobili v duchu úcty mágy z Východu: Přibližujte se k Němu tedy s vroucností a horoucí láskou. Tomuto tělu se samotní Mudrci klaněli, už když bylo v jeslích. Nuže již tito muži bez náboženských znalostí, i když byli navíc cizinci, klaněli se Pánu s velkou úctou a třesením. Ale my, kteří jsme občané nebes, máme se těmto cizincům pokusit alespoň připodobnit! Na rozdíl od Mágů vidíš nejen toto prosté tělo, nýbrž zakusil jsi jeho sílu a výkupnou moc. ⁽¹³⁾

O nejtěsnějším vztahu mezi svatým přijímáním a klaněním hovoří papež Benedikt XVI. v postsynodálním apoštolském listě Sacramentum caritatis: ×Přijímat Eucharistii znamená klanět se Tomu, koho přijímáme: Přijímat Eucharistii znamená vůči Tomu, koho přijímáme, zaujmout postoj klaněníŇ (66). Již jako kardinál zdůraznil Benedikt XVI. tento aspekt: ׎ivit se Eucharistií je duchovní událost, která překračuje veškerou lidskou zkušenost. Živit se Eucharistií znamená klanět se jí. Proto adorace a klanění nestojí mimo svaté přijímání: Přijímání dosahuje hloubky jen tehdy, když je povzneseno klaněním a adorací.Ň ⁽¹⁴⁾ V knize Apokalypsa, knize nebeské liturgie, může sloužil úkon pokleknutí 24 starců před Beránkem jako vzor a kritérium ⁽¹⁵⁾ pro to, jak se má Církev zde na zemi chovat k Beránkovi, když se k Němu ve svátosti Eucharistie věřící přibližují.

(1) Srov. Vita s. Gregorii, PL 75, 103.

(2) Ve svém díle Dialogy III  (PL 77, 224) vypravuje papež Řehoř Veliký, jak papež Agapito (535Đ536) podává svaté přiímání do úst.

(3) Srov. Jungmann, J. A., Missarum sollemnia. Eine genetische Erklärung der römischen Messe, Wien 1948, II, p. 463, n. 52.

   ⁽⁵⁾ Srov. Regula coenobialis, 9.

(6) Srov. Jungmann, tamtéž, s. 456Đ457; s. 458, n. 25.

⁽¹⁰⁾ S. Augustinus, Enarr. in Ps. 98, 9 (PL 37, 1264): ×Nemo illam carnem manducat, nisi prius adoraverit... peccemus non adorandoŇ.

⁽¹¹⁾ CoIlectiones Canonum Copticae: H. Denzinger, Ritus Orientalium, Würzburg 1863, vol. I, s. 405: ×Omnes prosternent se adorantes usque ad terram, parvi et magni incipientque distribuere ComunionemŇ.

Eucharistický život podle
příkladu svatých (1)

Papež Pius X., papež Eucharistie, řekl: ×Eucharistická úcta je úcta nejvznešenější, protože jejím předmětem je sám Bůh.Ň Eucharistická úcta spolu s úctou mariánskou je úcta nebes, protože je to úcta, jakou mají i andělé a svatí v nebi. Svatá Gemma Galgani říkala: ×Abychom vytvořili nebeskou vysokou školu, je třeba se naučit jen milovat. Školou je Večeřadlo, učitelem Ježíš, nauka je jeho tělo a jeho krev.Ň

Eucharistie je Ježíš Đ Láska. Tato svátost je svátostí lásky a jen lásky: obsahuje Ježíše živého a pravého a ten je Láska (Jan 4,8), která nás milovala až do krajnosti (Jan 13,1). Všechny výrazy lásky, ty nejstarší a nejhlubší, jsou obsaženy v Eucharistii: láska ukřižovaná, láska sjednocující, láska adorující, láska kontemplativní, láska modlící se, láska opojná.

Eucharistický Ježíš je Láska ukřižovaná v oběti Mše svaté, ve které obnovuje oběť sebe sama za nás. Je to Láska, která sjednocuje ve svátostném a duchovním společenství, ve kterém se stává ×jednoŇ s tím, kdo ho přijímá. Je to Láska hodná klanění ve svatostánku, ve kterém je přítomná jako oběť klanějící se Otci; je to Láska kontemplativní v setkání s dušemi, které jej milují a které sedí u jeho nohou, jako Maria v Betánii (Lk 10,39). Je to Láska prosící ve své ustavičné ×přímluvě za nás před tváří OtceŇ (Žid 1,25); je to Láska opojná v nebeském opojném svatebním spojení se svými milovanými, s pannami a panici, které tiskne k sobě v jedinečné lásce, jako k sobě Ježíš tiskl Jana Evangelistu, apoštola-panice, jediného ve Večeřadle, který ×odpočíval na Ježíšově hrudiŇ (Jan 21,20).

×Být uchváceni Ježíšem a uchvacovat jej Đ to je království dokonalé lásky,Ň napsal sv. Petr Julián Eymar. Eucharistie uskutečňuje toto ×dokonalé království láskyŇ ve všech čistých srdcích, které setrvávají před svatostánkem a spojují se s Ježíšem Đ Hostií Đ v pokoře a v lásce. Ježíš se v Eucharistii obětuje za nás a dává se nám, zůstává s námi v nekonečné pokoře a nekonečné lásce.

×Ó, úžasná výše a důstojnost, která uvádí do úžasu!Ň Đ volá serafínský světec otec František Đ ×ó, vznešená pokoro a pokorná vznešenosti, jakou má v sobě Pán všehomíra, Boží Syn a Bůh, když se skryl do tak malé způsoby chleba pro naši spásu! Pohleďte, bratři, na Boží ponížení... Proto se vůbec o sebe nebojte, protože vás zcela přijímá Ten, který se vám zcela vydává.Ň

A svatý Alfons z Liguori připojuje se svou obvyklou vroucí něžností: ×Můj Ježíši, jaká je to láskyplná vynalézavost v této nejsvětější Svátosti, v níž se skrýváš pod způsobou chleba, aby ses zde nechal milovat a nalézat těmi, kdo po Tobě touží!Ň

Pomyšlení na kněze, kteří nám každý den darují Ježíše, a na blahoslavenou Pannu, která je božskou Matkou Ježíše a všech kněží, kéž je vždy přítomno v naší horoucí úctě k Nejsvětější Svátosti, protože Eucharistie, Maria a kněz jsou neoddělitelní, tak jako na Kalvárii byli neoddělitelní Ježíš, Maria a Jan Evangelista.

Učme se o tom všem ve škole svatých. Oni žili horoucí a vznešenou láskou k Eucharistii jako opravdoví serafové. A oni jsou, jak říká Lumen gentium (50), ×nejbezpečnější cestaŇ k Ježíši, eucharistické Lásce.

Marianna di Baldissero Đ 
sestra Maria od Andělů (1661Đ1717)

Turín byl právě poznamenán válkou mezi frakcemi Madam Kristiny a příbuznými Tomáše a Mořice Savojských, které opakovaně podporovali Francouzi a Španělé. Nakonec se podařilo uzavřít dohodu a zachránit savojskou dynastii a stát.

V roce 1638 nastoupil na trůn v Turíně Karel Emanuel II., který reformoval správu a zmodernizoval armádu. Ale Piemont zůstal pod protektorátem Francouzů, což zdržovalo politické iniciativy. Ve městě Turín vzkvétala víra zakořeněná v rodinách i ve farnostech a klášterech. Byla to doba, kdy se rodily nové řády a řeholní domy.

Ve stopách svatého Aloise

V tomto klimatu se 7. ledna 1661 narodila rodičům Janu Fontanellovi di Baldissero a Marii Taně di Santana jako poslední z jedenácti dětí dcera Marianna. Už jako maličká poznala, že její matka pochází ze stejné rodiny původem z Chieri, ve které se o století dříve narodila Marta Tana, matka sv. Aloise z Gonzagy (1568Đ1591). Tento mantovanský šlechtic následoval Krista tím, že jako chudý a poslušný panic vstoupil k jezuitům, zřekl se svého dědictví a šlechtických titulů, obětoval svůj život službě postiženým morem a zemřel ve věku 24 let. Již tehdy byl prohlášen za svatého.

Marianna vyrůstala a měla před očima i v srdci Aloise z Gonzagy jako vzor a přímluvce. Napodobovala ho ve víře, v lásce a čistotě a v odevzdanosti Ježíši. Její formace byla hluboce křesťanská a byla obohacena něžnou úctou k Panně Marii a k svatému Josefu.

Současně vnímala, co se děje v Turíně, kolik je zde utrpení, jak často vznikají války z dynastických a ekonomických důvodů. Její pohled byl ustavičně obrácen k Bohu i k dějinám své doby a chtěla je pozitivně ovlivnit alespoň silou své modlitby a oběti, a to není málo.

Jako 14letá ztratila svého otce a uzrálo v ní Boží volání, aby se mu zasvětila na Karmelu, kde ji uchvacoval ideál svaté Terezie z Avily a svatého Jana od Kříže. Právě v Savojsku byl 30. dubna 1639 založen klášter karmelitánek svaté Kristíny, který ji silně přitahoval.

S velkou pevností a rozhodností do něho vstoupila 19. listopadu 1675, oblékla řeholní roucho a stala se sestrou Marií od Andělů.

V době noviciátu v ní rozkvetl nový duchovní život a zamilovala se vroucně do Ježíše. 26. prosince 1676 ve vánoční době, která je karmelitánské tradici velice drahá, složila své řeholní sliby.

Karmelitánka 
ve středu zájmu

Měla teprve 15 let, ale pro zvláštní Boží dar rychle postupovala na cestě svatosti. Na této své cestě se záhy potkala s utrpením. Přijímala všechny zkoušky s důvěrou, klidem a hrdinstvím jako očištění duše a života a zaměření na mystickou přeměnu v Ježíše. Její život modlitby a spojení s Pánem často přetéká na její spolusestry a na všechny, kteří často navštěvují klášter, kde vyhledávají její modlitbu a její radu.

Sestra Marie je zcela ponořena do Boží skutečnosti, ale přes-to zná lidstvo a dějiny své doby. Již jako mladičká se těší pověsti svatosti. Těší se velké úctě u sester, které se jí svěřují jako andělovi poslanému od Boha. Váží si jí i občané Turína.

V roce 1694 je zvolena převorkou. Má teprve 33 let a je třeba vyžádat apoštolský dispens, který dostala tentokrát i při třech dalších volbách. To bylo jasné znamení, jaké se těší autoritě. Když už nemohla být zvolena, stává se magistrou novicek a nejmladších sester, které v ní vidí svou matku a průvodkyni ke svatosti.

Když se ujal v roce 1684 vlády Viktor Amedeo II., tlak Francie ještě zesílil. Král Ludvík XVI. se snaží ovládnou Piemont, aby posílil hegemonii Francie nad Itálií. Když se nároky Francie staly nesnesitelné, odpověděl Viktor Amedeo vypovězením války. Jeho zbraním štěstí nepřálo, ale vzrostla jeho prestiž a politická prozíravost.

Mezitím se na Karmelu svaté Kristíny matka Marie od Andělů vroucně modlí a dosáhne toho, že válka skončí a Turín je osvobozen. Francouzský král vrací Piemontu svobodu. Marie připisuje vítězství svatému Josefu a dá provolat Snoubence Panny Marie za patrona města.

U velkých i malých v Turíně roste obdiv a úcta k svaté řeholnici, a to především u královského rodu Savojů, kteří se stávají jejími důvěrnými přáteli. Ale ona si volí především pokorné a chudé. Je známá všem pro svou lásku k vlasti, k Církvi a k papeži, katolickému kněžství a pro svou ustavičnou modlitbu, mlčenlivé sebeobětování a sjednocení s Ukřižovaným.

V roce 1702 se matka Marie od Andělů stává zakladatelkou nového Karmelu, který otevírá v Moncalieri a zasvěcuje svatému Josefovi. Je to pravá dcera svaté Terezie z Avily a jejího přesného zachovávání svaté řehole a rad a snaží se ji napodobit v jejím životě oběti za Církev a za obrácení světa k Ježíši.

A znovu se objeví na scéně na mezinárodní úrovni, jak bychom dnes řekli, a to i přesto, že je hluboce ponořena do modlitby a skrytého života. V roce 1706 je Turín opět obsazen Francouzi, a to na čtyři měsíce. Zatímco Petr Micca se obětoval, aby zabránil Francouzům ve vstupu do města, Marie od Andělů se obrací k Panně Marii, aby vyprosila ochranu pro město: 7. září 1706 spojené síly pod vedením Evžena Savojského dosáhnou rozhodujícího vítězství nad Francouzi.

Maria prožívá velkou radost, když se na návrší Superga buduje na poděkování svatyně Panny Marie podle slibu učiněného v době ohrožení. Měla vždy vroucí lásku k Panně Marii a vzývala ji pod mnoha krásnými tituly a mezi nimi zvláště titulem Těšitelky. Uctívá ji modlitbou růžence a následováním jejích ctností, především však apoštolskou horlivostí za spásu duší.

Na ten úmysl obětuje Bohu svá utrpení, která jí nikdy nescházejí, což je podle katolické víry znamení, že se těší velké přízni u Boha, který své nejlepší přátele spojuje se svým ukřižovaným Synem, jak to se zvláštní horlivostí prožívala svatá Terezie.

Když je potřeba, Marie Đ obdařená zvláštními Božími dary Đ osvěcuje bratry dopisy plnými povzbuzení a rad jako pravá učitelka. Z těchto spisů vyzařuje autobiografický styl, její andělský život a její nauka.

V tomto období plném lidské a duchovní zralosti prožívá mimořádné mystické milosti, na které odpovídá bezvýhradnou velkodušností. Stává se skutečně ×pro všechny všímŇ v pokoře, oddanosti, v duchu služebnosti a pozornosti k potřebám sester, v láskyplné péči o jejich duchovní růst a ve věrnosti k řádovému charismatu s mimořádnou úctou ke svaté Terezii, která ji zahrnuje výjimečnou přízní.

Ale její svatost vyzařuje především z její horoucí lásky k duším. Její horlivost živená zkušeností modlitby a posilovaná velkodušným pokáním a vroucí láskou, se konkretizovala v dílech lásky pro ty, kteří potřebovali její pomoc a její modlitbu. Pověst o její svatosti záhy překročila bránu klausury především pro časté návštěvy v klášteře, které zde konali členové královské rodiny. Přicházely za ní osoby všech stavů a společenských vrstev pro radu a s žádostí o přímluvu u Pána. Patřila k nim i vévodkyně a sám Viktor Amedeo II. V touze utéci před takovou známostí a v touze po novém Karmelu, který by mohl přijmout mladé, pro které už u svaté Kristíny nebylo místo, zahájila jednání s představenými a se dvorem.

Po překonání nesčetných obtíží mohla 16. září otevřít klášter v Moncalieri, nemohla se tam však přestěhovat pro odpor Savojských, kteří vyvinuli velký nátlak na představené, aby zabránili jejímu odchodu z Turína. Odtud tedy pokračovala ve starostlivosti o karmelitánky v Moncalieri, starala se o jejich duchovní formaci a bděla s mateřským srdcem nad dobrým chodem komunity.

16. prosince 1717 ve věku pouhých 56 let odešla na definitivní setkání s Bohem. Ani ne pět let po její smrti začal proces blahořečení. 5. května 1778 prohlásil papež Pius VI. její ctnosti za hrdinské. Pius IX. ji 25. dubna 1865 zapsal do seznamu blahoslavených.

Svatý Jan Bosko napsal v roce 1866 její životopis, který šířil ve svých ×Katolických čteníchŇ, a představoval ji jako vzor svatosti a příklad křesťanské lásky k vlasti. Její svátek se slaví 16. prosince.

Noví kněží se rekrutují stále více z Afriky a Asie. Za posledních 25 let se počet seminaristů na černém kontinentě ztrojnásobil. V Asii vzrostl o 125 %, v Africe o 65 %. To jsou čísla, která uvádí Apoštolské misijní dílo (POM) u příležitosti Dne domorodých kněží. Je odpovědností všech, aby se žádné povolání neztratilo z důvodu nedostatku ekonomických prostředků.

Podle údajů POM vzrostla značně i povolání k zasvěcenému životu. V misijních územích je v současnosti 147 343 řeholnic (o 31 000 více než před 15 lety). Ve stejném období stoupl počet řeholníků z 38 000 na 51 358. Od roku 2003 zřídil Svatý stolec ve světě 69 nových diecézí: 23 v Asii, 17 v Africe, 15 v Americe, 12 v Evropě a 2 v Oceánii. Počet domorodých biskupů vzrostl od roku 1989 do roku 2005 ze 670 na 766. V posledních 15 letech bylo inkardinováno v misijních územích 15 000 nových kněží. Během roku 2007 přijalo ekonomickou podporu 81 323 seminaristů: 50 130 v malých seminářích, 27 329 ve velkých a 3864 v přípravných seminářích. Z nich je 51 871 Afričanů a 21 947 Asiatů. Dílo Svatého Petra apoštola pomohlo ve světě 3534 novicům a 6018 novickám.

Domorodý klérus může nejlépe zhodnotit bohatství místních tradic a hlásat evangelium v prostředí vlastní kultury. Proto je naší povinností všemožně podporovat domorodá kněžská a řeholní povolání.

Oživující pramen v Konstantinopoli

Zásahy Panny Marie v Konstantinopoli (dnes Istanbul) byly velmi časté, zvláště v souvislosti s velmi známou svatyní ×Oživující pramenŇ, která se nachází v západní části města mimo hradby v blízkosti brány Silivri. Je to místo nesčetných zázraků na přímluvu Panny Marie ×Pramene životaŇ, které se zde dějí od 15. století.

Byzantský historik Nikefor Callist Xanthopoulos (13.Đ14. stol.) vypráví, že pramen objevil císař Leo I. z Thrákie. Když byl ještě pros-tým vojákem, poručil mu nebeský hlas, který k němu hovořil jako k vladaři: ×Císaři Leo, běž hluboko do tohoto lesa, načerpej blátivou vodu holýma rukama a utiš žízeň slepce. Potři oči tohoto slepce a budeš ihned vědět, kdo jsem já, která již delší dobu jsem obyvatelkou tohoto místa.Ň Slepý získal svůj zrak, a když se voják stal císařem, dal na tomto místě v roce 474 postavit kostel.

Když po nějakém čase hrozil kostel zřícením, zjevila se Matka Boží a chránila ho tak dlouho, až lidé, kteří se v něm nacházeli, odešli. Když město dobyli r. 1453 Turci, byl kostel a klášter jen v troskách, ale nemocní stále přicházeli k pramenu a zázraky se stále množily. ×Který jazyk by mohl popsat, co všechno tato voda způsobila až do dnešního dne, protože divy, které zde denně pozorujeme, přesahují počet kapek v dešti, hvězd na nebi a rostlin na zemiŇ (Trioda pro postní dobu, Apoštolská diakonie 1993).

V 19. století byl znovu zbudován kostel, který dodnes stojí, spolu s menším, který chrání pramen před zimou. Toto místo se nazývá ×BalikliŇ nebo ×BaloukliŇ od tureckého ×balikŇ, což znamená ryba. Voda je skutečně bohatá na ryby. Od roku 1824 jsou v klášteře pochováváni všichni cařihradští patriarchové. Tato voda nebes stále teče... pro uzdravení těla i duše: ×Ó, svatá Panno, ty jsi vpravdě pramen oživující vody; jen ty zbavuješ bolestných nemocí duše i těla svým dotekem, ve kterém vyléváš na nás Krista jako vodu spásyŇ (Východní modlitba na den 6. května).

Badatelka Hatoon al-Fassi vydala knihu, ve které dokládá, že ženy na území Saúdské Arábie měly za římského impéria mnohem více práv než nyní. Tehdy mohly ženy vést samostatné obchody a nebyly vystaveny žádnému poručnictví, jaké na ně postupem doby uvalilo právo šaría. Zastánkyně ženských práv Fawziya al-Oyouni napsala v recenzi na tuto knihu: ׎ijeme dnes v nejhorší situaci, jakou si kdo může představit.Ň

Svatý Augustin a nauka o Marii

×Stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné je srdce naše, dokud nespočine v tobě.Ň V této větě je shrnut celý život člověka a obsahuje výklad všech jeho nepokojů. Tato krásná věta pochází z bestseleru všech dob, Vyznání, z knihy, která se i dnes hojně překládá a vydává. Autorem je svatý Augustin. Narodil se v Numidii, v oblasti, která byla v jeho době zcela katolická. Dnes toto území patří Alžíru. V 7. století sem vpadli muslimové a křesťanství bylo násilím vyhlazeno.

Svatý Augustin je jedním z církevních Otců, který měl pravděpodobně největší vliv na vývoj teologie. Stačí připomenout, že to byl právě on, kdo formoval myšlení o dědičném hříchu. Není proto divu, že tak vynikající inteligence věnovala svou pozornost i Panně Marii.

V Marii viděl Augustin obdivuhodnou a dokonalou syntézu mezi Boží milostí a lidskou svobodou. Často si myslíme, že vliv Boží milosti může omezovat lidskou svobodu. Augustin se však snažil vysvětlit, že jsou to dvě věci, které se navzájem ovlivňují: čím více je lidská svoboda Boží milostí posilována a čím více je osvobozena od sil, které ji oslabují a brání jí při volbě dobra, tím více vstupuje milost Boží do duše a její moc rozvíjí její schopnosti a její sílu.

V Panně Marii všechno je milost, všechno je dar, který pochází od Boha: to nám vysvětluje její velikost. V Marii je proto všechno současně plodem jejího svobodného rozhodnutí a souhlasu s Božím plánem: to nám zdůvodňuje vynikající svatost Panny Marie.

Z toho důvodu může Augustin mluvit o Mariině ×predestinaciŇ, aniž by zapomínal na to, že Matka Boží je svatá také pro zásluhy, které si získala dokonalostí svých ctností. Boží milostí byla od věčnosti vyvolena, aby byla Matkou Spasitele.

V komentáři k ukřižování v přítomnosti Panny Marie po boku jejího Syna Augustin píše: ×Nuže, pod křížem znovu poznal tu, kterou od věčnosti znal. Ještě dříve, než se z ní narodil, znal svou Matku v predestinaci. Dříve než ji jakožto Bůh stvořil ten, který se z ní měl narodit jako stvořený člověk, znal ji jako svou Matku.Ň

Toto Boží zalíbení v ní absolutně nezmenšilo svobodnou spolupráci Matky Boží, která se vyznačovala právě svatostí praktikovanou vynikajícím způsobem. Všechny podstatné ctnosti křesťanského života praktikovala bez jakéhokoliv váhání a bez nedokonalostí: víru, lásku, pokoru, poslušnost, čistotu.

Mariina svatost vylučuje, že by v souvislosti s ní bylo možno mluvit o hříchu. Ona je jediný tvor, který nezakusil hříchu. V jednom ze svých hlavních děl Přirozenost a milost píše svatý Augustin: ×Maria je zcela výjimečná a absolutně nepřipouštím, aby se v souvislosti s ní mluvilo o hříchu, neboť jak můžeme vědět, oč větší hojnost milostí jí byla udělena, aby přemohla jakýkoliv hřích, když si zasloužila, aby počala a porodila toho, který určitě neměl nejmenší hřích?Ň

Svatý Augustin neměl v určitém smyslu čas, aby se zabýval výslovně podstatou dědičného hříchu u té, kterou nazýváme Neposkvrněné početí, jak je definoval Svatý otec Pius IX. v roce 1854, z čehož se tehdy nesmírně těšili Don Boskovi chlapci ve Valdoccu, zvláště pak svatý Dominik Savio.

I když Augustin nemluví výslovně o tomto argumentu, protože usiloval především o to, aby nauku o dědičném hříchu pochopili a přijali ti, kteří ji popírali, nicméně implicitně tvrdí, že Maria byla počata bez této rány, která jinak zranila všechny lidské tvory.

Mezi Mariinými ctnostmi, na které Augustin obzvláště upozorňuje, je bezpochyby její víra. V adventní době krátce před svátkem Božího narození zve nás liturgie k rozjímání o tajemství vtělení Božího Syna a předkládá nám homilii sv. Augustina, ve které se nachází tento překrásný výrok o Mariině víře: ×Maria naslouchala Božímu slovu a uchovávala ve své mysli více Pravdu než v lůně Tělo. Kristus je Pravda, Kristus je Tělo: Kristus-Pravda je v Mariině duši, Kristus-Tělo je v Mariině lůně.Ň

Právě pro svou schopnost naslouchat a uchovávat s nábožností Boží slovo a pak je uvádět do praxe s láskyplnou pečlivostí je pro křesťany vzorem: ona s vědomím privilegií, jakých se mohlo dostat jen jí, je tím, v čem ji mají následovat. V podstatě křesťanský život není nic jiného než usilovat o plnění Boží vůle pod vedením víry. Věřící mohou pozvedat svůj zrak a rozjímat o Panně Marii jako o krásném vzoru víry k následování.

Augustin píše: ×Nesplnila snad vůli Otce Panna Maria, která pro víru uvěřila, že počne? Splnila, svatá Maria zcela jistě splnila Boží vůli.Ň

V roce 1964 během II. vatikánského koncilu papež Pavel VI. prohlásil Pannu Marii za Matku Církve. I to je nauka, které učil již Augustin, a to přesvědčujícím způsobem. Dát blahoslavené Panně tento titul není jen ×zdvořilostíŇ nebo výlevem citu. Je to titul, který jí zcela objektivně patří.

Církev je tělo s neviditelnými, ale pevnými vazbami. Toto tělo, jak říká svatý Pavel ve svých listech, má svou duši: Ducha Svatého. Toto tělo se skládá z mnoha údů: jsou jimi pokřtění věřící. Toto tělo má svou hlavu: Ježíše Krista. Protože Maria porodila Hlavu, je duchovní matkou i pro věřící, kteří jsou údy tohoto těla. Augustin velice jasně rozlišuje: ×Ona je určitě Matkou jeho údů, jimiž jsme my, protože spolupracovala při vrození věřících do Církve, takže jsou údy Hlavy. Pokud jde o tělo, ona je Matkou jeho Hlavy.Ň Maria je stejně tak Matkou Boží, jako je i Matkou naší. Jaká útěchyplná pravda! Jak vznešená součást naší víry! Jak bychom mohli nebýt vděční těm, kteří nám ji osvětlili a kteří ji hájí?

Z Maria Ausiliatrice 4/2008 přeložil -lš-

V čínské diecézi Heng Shui požadují od katechumenů důkladnou přípravu. Jak oznámila agentura Fidesdienst, o velikonoční noci byl křest udělen jen 300 kandidátům, 100 dalších neobstálo při zkoušce. Jak řekl tamní biskup, raději křest odsuneme, než abychom usilovali pouze o počet. Diecéze disponuje velmi dobrými katechety, kteří se rekrutují i z jiných diecézí.

Prastarý farní kostel v Re, malé obci v údolí Vigezzo asi 20 kilometrů od Domodossola, míval na vstupu nízkou bránu chráněnou portikem. Na pravou stranu brány namaloval malíř obraz Panny Marie s Dítětem a se třemi růžemi v pravé ruce. Na stuze je nápis: ×In gremio Matris sedet Sapientia Patris.Ň

Večer 29. dubna 1494 jeden mladík, jistý Giovanni Zuccone, rozhněvaný, protože prohrál v kartách, hodil kamenem po obrazu namalovaném na průčelí kostela zasvěceného svatému Mořici. Jeden jeho kamarád ho pokáral: ×Nešťastníku, zranil jsi svatou Pannu!Ň Mladík uznal svou chybu a litoval toho, ale oba z místa činu utekli.

Další den jeden stařeček jménem Bartoloměj dříve, než vstoupil do kostela, dotkl se podle svého zvyku obrazu Panny Marie, aby pak udělal znamení kříže. S překvapením zjistil, že má ruku potřísněnou krví, která vytéká z rány způsobené kamenem a stéká až na zem.

Ověření zázraku

Tento mimořádný případ je bohatě zadokumentován a věrohodně dosvědčen oficiálními civilními orgány. Dva pergameny uchovávané ve farním archivu představují nejdůležitější a nezvratné důkazy o věrohodnosti zázraku, protože jsou to výpovědi očitých svědků. První pergamen z roku 1494 obsahuje svědectví starosty z Val Vigezza Daniela de Crispiho, který po podpisu notáře připojil svůj podpis i na dokument. Druhý pergamen je z roku 1500 (šest let po události) a sepsal ho úředník Angelo Romano.

Pro nás je zajímavé číst první pergamen, přeložený do běžné italštiny, popis události z pohledu toho, který věc potvrzuje:

×Slavný Bůh a Pán náš Ježíš Kristus a milost Ducha Svatého kéž ráčí osvítit srdce těch, kteří popisují tak velké zázraky.

V místě Re della Val Vigezzo v diecézi Novara na vnější stěně kostela svatého Mořice přímo pod portikem kostela je pradávný obraz slavné Panny Marie a s ní jejího jednorozeného Syna na klíně Panny. Tento obraz začal ve středu 29. dubna ronit z čela krev. Tuto vytrysklou krev je možno spatřit, jak teče z čela po tváři svaté Panny a po celém obraze Jednorozeného. Několik dní tak vytékala z čela a mnoho kapek steklo až na zem na plenu prostřenou tam, kam kapky stékaly. Krev vydávala obdivuhodnou vůni.

Pověst o těchto věcech se rozšířila po okolí Val Vigezzo a ctihodný pan Daniel de Cris-pis, milánský občan, starosta ve Val, všechen klérus a šlechta i lidé z údolí vystoupili ke kostelu, aby viděli namalovaný obraz; viděli obraz a krev, která se z čela a z obrazu ztratila, se zázračně znovu zjevila.

Jmenovaný starosta a další klerici a šlechtici nejprve prozkoumali zeď kostela a její části, aby viděli, zda úkaz není uměle vyvolán, a přesvědčili se, že krev vytéká zázračně a nikoliv uměle z čela obrazu, protože toto místo se jevilo jako proražené. Když starosta slyšel, že nějaký Giovanni Zuccone právě v onu středu hodil po obrazu kamenem, sebral několik svědectví podepsaných Petrem da Balcone, písařem téhož starosty, a svědectví, která dosvědčují to, co jsme uvedli.

Následovala zázračná znamení a divy zaznamenané v blízkosti téhož kostela. Ačkoliv lokalita Re, kde se obraz nachází, je lesnatá a občané velmi chudobní, začali budovat nový majestátní kostel, ale nemohli ho přivést ke konci pro svou chudobu a viděli nezbytnost prosit o pomoc věrné Kristovy následovníky.Ň

Následují podpisy a razítka úředních svědků: ×Já, Pierino, syn Viléma da Balcono, veřejný notář z Val Vigezzo spolu s uvedeným panem starostou a notáři, kteří byli u věci přítomni, jsem viděl vše tak, jak je to zapsáno, a pro potvrzení věrohodnosti všeho řečeného jsem se podepsal.Ň

×Já, Giovannino, syn Dionýsia de Rossi, veřejný notář ve Val Vigezzo spolu s řečeným starostou a notáři, kteří byli u věci přítomni, jsem viděl vše tak, jak je to zapsáno, a pro potvrzení věrohodnosti všeho řečeného jsem se podepsal.Ň

×Já, Pietro de Rossi, syn pana Giovanniniho, obyvatele ze Santa Maria uvedeného Val Vigezzo, veřejný notář spolu s řečeným starostou a notáři, kteří byli u věci přítomni, jsem viděl vše tak, jak je to zapsáno, a pro potvrzení věrohodnosti všeho řečeného jsem se podepsal.Ň

×Všem a každému, kteří pozorovali tyto věci, já Daniel de Crispis, občan z Milána a starosta ve Val Vigezzo, dosvědčuji, že když se rozšířila pověst o výše popsaném krvácení, odebral jsem se na uvedené místo v Re spolu s velkým množstvím kleriků a šlechticů z údolí, viděl jsem uvedený obraz potřísněný krví a prozkoumal jsem a dal prozkoumat zdi, kde je obraz namalován, a ověřil jsem, že uvedené věci se staly zázračně a nikoliv uměle, a přezkoušel jsem svědectví, jak je výše uvedeno. Proto na důkaz věrohodnosti a v síle toho, co bylo řečeno, nařídil jsem, aby byl pořízen platný zápis s přiložením mé pečeti.Ň

×Já, Petr, syn Antonia de Balcone z Craveggia ve Val Vigezzo, notář a písař uvedeného pana starosty, jsem ověřil to, co bylo uvedeno, a podepsal jsem se. Danielle L. S.Ň

Giovanni Zuccone, mladík, který prorazil obraz, přesto že činu litoval, několik dnů po urážce Madony byl vypovězen z Valle a s ním, jak bylo v místě zvykem, i jeho příbuzní.

Tímto zázrakem krve Madona ukázala svou mateřskou ochranu pro všechny věřící, kteří se k ní obracejí, jak to dosvědčují četné tabulky ex voto zachované ve svatyni.

Na sarkofágu P. Josefa Kentenicha, zakladatele Schönstattského hnutí, je nápis, který nám připomíná podstatu jeho života a jeho poslání: DILEXIT ECCLESIAM Đ Miloval Církev a chtěl, aby všichni, kdo jsou mu svěřeni, ji milovali.

To, co je možno těmito slovy rychle vyslovit, nebylo pro P. Kentenicha nějaké romantické přání horlivého venkovského faráře. Kentenichův pohled na Církev měl svou šířku, měl velký rozměr.

P. Kentenich byl jako kněz v koncentračním táboře a vytrpěl mnoho pro Krista a pro Církev. Po svém návratu z koncentračního tábora chtěl P. Kentenich vstoupit do nitra Církve, v jejímž lůně se zrodilo jeho dílo, Schönstattské hnutí: v něm chtěl strávit celý svůj život. S lítostí musel konstatovat, že tato Církev jeho nabídku nepřijímá. Postavila se k němu jako k podezřelému, ba nebezpečnému elementu. Místo dialogu a věcné výměny názorů nastoupilo záhy obviňování a autoritativní opatření. Církev v té době nebyla připravena na charismatickou změnu života, s jakou přicházel Schönstatt. Duch Svatý musel pro to teprve připravit podmínky a P. Kentenich musel na sebe vzít kříž. Byl vyhnán do zámoří a neměl žádný kontakt se svým dílem.

Několik měsíců po svém příchodu do Milwaukee napsal P. Fischerovi: Jestliže chce Maria v Schönstattu znovu porodit Krista, pak je vhodné, že dělá nejprve pokus se mnou. Je samozřejmé, že život Spasitele se musí odehrát ve všech fázích, včetně fáze ukřižování a pohrdání.

Po 14 letech (!) církevního zkoumání, během kterých byl P. Josef Kentenich odloučen od hnutí, pracoval trpělivě jako farář německé farnosti v Milwaukee a v plné důvěře v Boží Prozřetelnost a zásah Matky Boží čekal na výsledek, přijal ho Pavel VI., plně ho rehabilitoval a uznal jeho dílo definitivně jako cestu katolického apoštolátu v moderní době.

Přes tyto dlouholeté zkoušky, nepochopení a pohrdání ze strany Církve a jejích zástupců stojí na jeho sarkofágu nápis: DILEXIT ECCLESIAM. Miloval Církev. A to nejsou prázdná slova. Jsou to slova dosvědčená jeho životem a dokonce i jeho pronásledováním od Církve. A v tom se ukazuje, čím vlastně Církev pro P. Kentenicha byla.

Církev pro něho byla živé tajemství víry, nadpřirozená skutečnost, pro kterou nejsou rozhodující vnější struktury a chybující lidé, nýbrž Boží příslib, že bude stát skrze Církev při nás po všechny dny až do konce světa.

Církev byla pro něho skrze jeho dílo celosvětovým životním prostorem s oblažující zkušeností zajímavé mnohotvárnosti u rozličných národů a kultur, ale také skličující zkušeností slabosti a malodušnosti.

Církev byla pro něho hnacím faktorem jeho životního příběhu, který mu dopomohl k rozvoji a který byl pro něho velmi důležitý, i když mu představitelé Církve připravili velmi bolestné zkušenosti s důsledky, které musel nést po celý svůj život. Celou osobní cestu P. Kentenicha však rozhodujícím způsobem určila Církev.

×Chceme jen Boží plánŇ

Protože nežil sám pro sebe, reagoval na tvrdé zkoušky podobně jako jeho Pán a Mistr: úplným sebeodevzdáním do Boží vůle. Ta se projevovala právě také v těchto často spletitých a bolestiplných poměrech a událostech. P. Kentenich sledoval stopu Boha, kterého uznával za moudrého a milosrdného Otce. Několik týdnů před svým vyhnáním v říjnu 1951 řekl: My nechceme konec konců nic jiného než zastupovat Boží věc. Vládnout má On, nikoliv my. Naše čest může být pošlapána, můžeme být rozdrceni, upáleni, jen jeden musí žít. Kdo je to? Bůh a Matka Boží, všude musí triumfovat Boží království. É Nechceme naši rodinu, jestliže neodpovídá Božímu plánu, my chceme výlučně jen Boží plán (OW 51,63). Jelikož tento plán předvídal, že má být připodobněn ke Kristu, musel na sebe vzít kříž. Bezpodmínečné následování Krista, sama podstata křesťanského úsilí o svatost, si žádalo takovou cestu. Toto následování však přináší také účast na plnosti života zmrtvýchvstalého Pána. Teprve tak dosáhne Kristova láska plné účinnosti v lidském srdci.

Právě v jednom kázání v Mil-waukee se P. Kentenich ptá: Čím to je, že náš křesťanský život má často tak málo vzpruhy, tak málo radosti, dynamické síly, iniciativy, tak málo výbojnosti? Odkud to všechno je? Zůstáváme na kříži jen viset. Jistě, to je velmi cenné. Ale k čemu to pomůže? É Každopádně si myslím, že když nemyslíme na účast na božském životě a nemyslíme na účinky této účasti, zůstaneme v jádru pesimisty se svěšenou hlavou. Již nyní však přijímáme účast na Spasitelově oslaveném těle... Jak velice bylo ono pohyblivé! Hned zde a hned zase tam. Co to znamená? Hned! Moje duše musí být bdělá. K čemu? Musí být pohyblivá, vnímavá pro všechna vnuknutí, která nám dává Boží láska. Jak velká je to věc, když může člověk nést s radostí za Spasitelem jeho kříž a může si říct: Vstát z mrtvých! To lepší já, Boží dítě ve mně, se nyní probouzí a je čilé. (25. 4. 1965 Aus dem Glauben leben Vallendar 19945, sv. 17).

Jakkoliv P. Kentenich miloval Církev a vášnivě ji chtěl posílit a podpořit svým dílem, vůbec to nebyla samozřejmost. Jeho mladá léta se vyznačovala hledáním. I víra i Církev byly podrobeny zkoušce. V osobě Matky Boží získal zachraňující a posilující vztah. Neznám žádného člověka, který by měl hlubší vliv na můj vývoj, napsal o svém stříbrném kněžském jubileu 1935. Skrze Marii měla pro něho víra a Církev svou tvář. Můžeme si v tomto smyslu osvojit tuto životní zkušenost P. Kentenicha: Církev s tváří Đ skrze Marii.

V současné situaci Církve zůstává pro nás trvalou výzvou uvést znovu do života Kentenichovo DILEXIT ECCLESIAM. P. Kentenich nesporně již na konci Koncilu s bolestí píše o tom, že Církev ztrácí svou tvář. V roce 1964 konstatuje: Tvář dnešní Církve je pro nás rozčarováním. Tuto větu řekl v jednom kázání v Milwaukee ve fázi, kdy Koncil zápasil ve svých poradách o místo Matky Boží. Jeho výklady nám ukazují, jak hledal odpověď na zklamání z obrazu Církve. Účinné řešení našel ve dvou dimenzích, které se mu nabízely a které nejen před 40 lety, ale i dnes představují podnětné impulzy. Jeho první odkaz: Církev získává odpovídající tvář skrze každého jednotlivého křesťana. A druhá shrnující odpověď: Církev získává svou tvář skrze Marii.

Z -sks- 14/2008 přeložil -lš-

Sociální nauka Církve jako odpověď 
na ekonomickou krizi

Naděje, rozvaha, odvaha, to jsou hesla, která dobře vystihují každodenní ×dobrodružstvíŇ rodin a podnikání. Ale kolikrát jsou tyto termíny používány v článcích a debatách o ekonomické krizi v případě Spojených států, evropských států a konkrétně Itálie? A v těch, ve kterých se diskutuje o příčinách a nápravě mezinárodní finanční krize? Zde jsou potom nutné jiné termíny, jako je důvěra a kredit. Ale co se vlastně skutečně skrývá za technickými výrazy, jako ×krize důvěry v kreditní trhŇ? Stačí opravdu dýchavičně šmejdit k technické brašně, abychom našli nepravděpodobné trvalé řešení?

Finanční krize nejsou případy nevysvětlitelné ani zřídkavé. Každé desetiletí se objeví krize. Vzpomeňme si na řetěz krizí v devadesátých letech, které oběhly všechny kontinenty počínaje Evropou (1992), Mexiko (1994), Jižní Asii (1997), Rusko (1998), a následovala krize trhu ještě zrádnější než dnešní. Dnešní finanční krize má rozměry krize globální.

Dějiny monetárních a finančních systémů jsou dějinami krizí trhu, které pak vedou krok za krokem k reformám veřejných institucí (ústředních bank, organismů dohledu nad finančními trhy), buďto aby se vyřešily negativní důsledky aktuální krize, nebo aby se předešlo krizím novým. I když hubený výsledek preventivních akcí probíhá před zrakem veřejnosti.

Aktuální krize má tóny nesouvislého probouzení po dlouhé fázi podnapilosti finančního trhu, o které se pěly chvály na účinnost a flexibilitu, inovační kapacitu a přizpůsobivost. Nyní všichni objevují význam veřejné autority a přísnější regulace finančních trhů. Zvláště ve Spojených státech se mluví o nezbytnosti vytvořit nový systém pravidel, který by omezil riziko, jakému jsou vystaveni činitelé a které by mělo za následek snížení komplexního rizika.

Je jistě správné domyslet důsledky krize a hledat způsob, jak se vyhnout budoucím krizím pomocí přiměřenějšího systému pravidel. Ale zkušenost nás učí, že sama pravidla nestačí na zamezení budoucích krizí. Dokonce právě pravidla často vyvolala nestabilitu. Nová pravidla vedou činitele k úsilí najít nové nástroje, jak dosahovat svých cílů, a riziko, které bylo vyhozeno dveřmi, se vrací oknem. Žádný mechanismus, žádný státní a tržní technicismus nemůže mezinárodní finance zachránit. Oba jsou jen nástroje, žádný z nich nemá rozhodující vliv.

Často slyšíme řeči, že reálná ekonomie je dobrá, ale finance jsou špatné: že finance by měly být ve službách reálné ekonomie. Ve skutečnosti je nemožné oddělovat ekonomii a finance.

Pochopit tuto krizi se tak trochu podobá snaze vytáhnout z talíře jednu špagetu. Je to komplikované, ale nikoliv nemožné. Když špagetu vytáhneme, vidíme, jak se nám představují dva extrémy. Na jedné straně je rodina a dluh na nemovitosti, v sociálním prostředí, kde je normální se zadlužit. Uprostřed je dlouhý a komplexní řetěz finančních operací vzniklých z původního dluhu. Na druhém konci špagety je subjekt, který se rozhodl koupit anonymní a sofistický finanční produkt, který v sobě obsahuje (ale to víme teprve nyní, když jsme celou špagetu vytáhli) odměnu za přijetí rizika, že tento dluh nebude zaplacen, že nemovitost bude vyvlastněna a prodána. Právě proto se vyšplhaly tak drasticky ceny za nemovitosti. A tak dochází k tomu, že ten, kdo koupil tento titul, z obav, že utrpí ztrátu, rozhodne se ji prodat a prudce sníží její cenu. Když se díváme na mezinárodní finanční krizi, musíme se ptát: co je ještě reálnějšího než nemovitost? Žijeme v konkrétnosti času a zvykli jsme si jednat v nejistých souvislostech. Potřebujeme reálně peníze, most mezi přítomností a budoucností: proto chceme šetřit pro budoucnost našich dětí, proto hledáme, kdo by nám poskytl úvěr, abychom mohli realizovat náš projekt.

Dovíme se více o ekonomii a financích, když se poučíme u toho, kdo je expertem na lidstvo. V tom je sociální nauka Církve drahocenným zdrojem. Ne, že by obsahovala hotové odpovědi, ale protože pomáhá klást relevantní otázky a realisticky je umísťovat. Jak vyjít z této finanční krize? Jak se vyhnout dalším? Jaké finanční instituce mohou přispět k výstavbě?

Jako každá lidská realita je finanční realita hluboce ambivalentní: není možno ji ani zavrhovat, ani zbožňovat. Především je třeba vynaložit úsilí, abychom ji pochopili. Ten, kdo formuje mládež jako finanční experty, musí ji učit nejen rafinovaným technikám, jistě nevyhnutelným, ale musí ji učit také ptát se radikálnějšími slovy Đ naděje, rozvaha, odvaha Đ, které jsou základem finanční etiky. To není zvláštní obor studia financí; opravdu etické jsou ty finance, které se usilovně snaží být mostem mezi přítomností a budoucností. Je třeba demaskovat a potírat ×struktury hříchuŇ, které se ve financích zahnízďují a které vedou k honbě za vyhroceným ziskem a mocí za každou cenu, ať už na trhu, nebo v regulačních institucích. Plánování je pro finanční instituce správná a velice důležitá věc a nikdy nebude u konce. Bez ní nebude ve společnosti spravedlnosti. Ale, jak učí sociální nauka Církve, spravedlivé instituce nemohou vzniknout bez morálního konsenzu o základních lidských hodnotách, které je nutno hájit i za cenu obětí.

(Autorka je docentkou mezinárodní politické ekonomie a aplikovaných financí pro rozvoj na Katolické univerzitě Sacro Cuore v Římě.)

Známý katolický kněz a ochránce lidských práv M. X. Karunarantnam ve Srí Lance byl zabit při bombovém atentátu. Tento kněz s neobyčejnou odvahou hájil lidská práva. Při jeho návratu po nedělní mši svaté vybuchla na ulici bomba, která ho usmrtila.

Dva neznámí pachatelé vtrhli do budovy farnosti Panny Marie fatimské na jihu Mexico City a těžce zranili 33letého kněze Julia Cesara Mendozu Akuna. Spolubratr ho nalezl v kaluži krve. Zraněný krátce po převozu do nemocnice svému zranění podlehl. Důvody tohoto přepadení nejsou známy.

Itálie má další matku Đ hrdinku, která obětovala svůj život za život svého nenarozeného dítěte. Je jím Paola Brendová, která při diagnóze rakoviny odložila chemoterapii, aby neublížila svému dosud nenarozenému dítěti. Syn Nicola se narodil zdravý, ale matka rakovině podlehla. Při pohřbu matky ocenil biskup Corrado Pizzio z Vittorio Veneto oběť ženy, která nám dala příklad, jak je třeba dát svůj život za život druhého.

Promluva papeže Benedikta XVI. při májové pobožnosti na první sobotu 3. května 2008

Na závěr této mariánské modlitby chtěl bych se obrátit na všechny se srdečným pozdravem a poděkováním za vaši spolu-účast. Tento chrám je v Římě po výtce mariánský, protože v něm lid Města uctívá s velkou zbožností obraz Panny Marie Salus Populi Romani. S radostí jsem přijal pozvání, které jsem dostal na první sobotu měsíce května, abych zde vedl modlitbu svatého růžence podle krásné tradice, kterou jsem prožíval od svého dětství. V paměti mé generace vyvolávají totiž májové večery vzpomínky na podvečerní setkání při májových pobožnostech ke cti Panny Marie. Jak totiž zapomenout na modlitbu růžence ve farnosti nebo i na dvorech domů a na ulicích v městečkách?

Nyní si společně potvrzujeme, že růženec není nějaká zbožná praktika jako pozůstatek minulosti, jako modlitba z jiných časů, na které vzpomínáme s nostalgií. Poznáváme právě růženec naopak jako nové jaro. To je nesporně výmluvné znamení lásky, jakou mladé generace živí k Ježíši a jeho Matce Marii. V současném tak rozptylujícím světě pomáhá nám tato modlitba postavit Krista do středu, jak to dělala svatá Panna, která v nitru rozjímala o všem, co On činil a mluvil. Když se modlíme růženec, znovu ožívají důležité a významné okamžiky z dějin spásy; procházíme různé etapy Kristova poslání. Srdce se s Marií soustřeďuje na Ježíšovo tajemství. Stavíme Krista do středu našeho života, naší doby, našich měst, skrze kontemplaci a rozjímání o svatých tajemstvích radosti, světla, bolesti a slávy. Kéž nám Maria pomáhá přijímat do sebe milost, která vyzařuje z těchto tajemství, aby skrze nás mohla ×zavlažitŇ společnost, počínaje každodenními vztahy, očistit ji od tolika negativních sil a otevřít ji Boží novosti. Když se modlíme růženec, nikoliv mechanickým, povrchním, nýbrž autentickým, hlubokým způsobem, přináší dokonce mír a smíření. Obsahuje v sobě obrozující sílu v nejsvětějším jménu Ježíš, vzývaném s vírou a láskou uprostřed každého Zdrávas Maria.

Drazí bratři a sestry, děkujme Bohu, že nám dovolil prožít tento večer tak krásný na milosti, a v dalších májových večerech, i když se rozejdeme, ať se cítíme ve vlastních rodinách a společenstvích stejně blízcí a spojeni v modlitbě. Zvláště v těchto dnech, kdy se připravujeme na slavnost Letnic, buďme ve spojení s Marií a prosme skrze Církev o nové vylití Ducha Svatého. Jako na počátku kéž pomáhá Maria všem křesťanským společenstvím vytvořit jedno srdce a jednu duši. Svěřuji vám nejnaléhavější úmysly mé služby, potřeby Církve, velké problémy lidstva: mír ve světě, jednotu křesťanů, dialog mezi kulturami. A když myslím na Řím a na Itálii, zvu vás k modlitbě za konkrétní pastorační potřeby diecézí a za solidární vývoj této milované vlasti. Na nového římského primátora ctihodného pana Gianni Alemanna, kterého vidím zde přítomného, se obracím s přáním zdárné služby pro dobro celého městského společenství. A všem, kteří jste se zde sešli, i všem, kteří jsou s námi spojeni prostřednictvím rozhlasu a televize, zvláště nemocným a chorým uděluji ze srdce apoštolské požehnání.